Tadeáš byl mou první láskou. Poznali jsme se ještě v době, kdy jsme měli oba sladkých 17-ti a neřešily nic podstatného. Prostě jsme si užívali život plnými doušky. Chodili jsme na výlety, oslavy, různé chatovačky či jen tak na nekonečné procházky. Vše se zdálo idylické a ať to zní jako jakékoliv klišé, už tehdy jsem věděla, že je mou osudovou láskou. Milovala jsem ho každým dnem více a více a jaksi jsem věděla, že je to oboustranné. Neprošly jsme si vážnějšími konflikty ani hádkami, věděli jsme se jeden druhému přizpůsobit. Prostě jsme měli to, co si přeje snad každá žena.

Po přibližně sedmi letech vztahu jsme se rozhodli urobiž vážnější krok. Tadeáš nestudoval na vysoké škole ale pracoval jako dělník v zahraničí a já jsem právě dokončila vysokou školu. Svatba byla pro nás jakýmsi přirozeným pokračováním naší lásky. Vše vypadalo jako z pohádky a do roka a do dne se nám narodil synek Daniel.

Změna v chování
Nepamatuji si přesně den, kdy jsem měla pocit, že se něco změnilo, ale retrospektivně hodnotím, že červený vykřičník svítil už pořádně delší dobu. Tadeáš se nejprve nabízel na hlídání malého, s čímž jsem samozřejmě ochotně souhlasila. Co souhlasila – svým partnerem jsem se všem blízkým kamarádkám chválila a vyzdvihovala ho. Kromě těžké práce zvládal i péči o malého. Nyní si však uvědomuji, že jeho péče spočívala jen v běžných věcech, jakými bylo hlídání během mé nepřítomnosti, houpání sedačky (většinou nohou a u televize) či hraní se. Technických ovinností kolem bytu naopak přibývalo. Už nebylo třeba jen vyměnit žárovky, ale i opravit digestoř. „Prosím tě, zavolej na to někoho, potřebuji si i odpočinout, “ odpověděl většinou na mé malé prosby. Odůvodňovala jsem si to příliš velkou zatížením v práci.

Jak jsem se však po pár týdnech dozvěděla, Tadeáše z práce propuštěn. Důvodem byl plný stav, ale faktem bylo, že se tak, jako ani v domácnosti, ani tam příliš nečinil. Nejenže chodil pozdě, svou službu si zvykl zkrátit někdy io hodinu a jeho vykonanou práci hodnotili lidé jako lajdácky. Nevěřila jsem vlastním uším, dokud mě o tom nepřesvědčila moje známá.

„Víš, já jsem ti to nechtěla mluvit .. ale Tadeáš byl u nás předělávat kuchyni. Zaplatili jsme mu zálohu, ale nyní to lituji – polovina dlaždic praskla, nemluvě o tom, že se musel třikrát vrátit po materiál do obchodu, “ prozradila mi v jednom z našich rozhovorů a já se začínala stydět. Největší rána však teprve přišla. „Více vypil, než udělal, “ dodala a já se zhrozila. Co si o nás musí ti všichni lidé myslet? Vždyť takový skutečně nebyl …

Od toho dne je Tadeáš nezaměstnaný a pobírá podporu. Bojím se však a upřímně nechci, aby tento stav trval ještě déle. Stále ve mně však rezonuje strach ze závažného rozhodnutí. Vždyť on měl být ta moje pravá láska, to nemůže takto skončit …